„Jako žena ve vysoké řídící pozici jsem si představovala, že návrat po RD (mám 2 malé děti) bude problém zejména ze strany zaměstnavatele a doma se nějak domluvíme, protože můj muž je přece moderní. Realita byla taková, že zaměstnavatel mi vyšel a vychází na 100 % vstříc, prostě "jako by se nechumelilo". Stačilo si "jen" říct, jak to potřebuji – a na to je samozřejmě potřeba sebevědomí, které se ženě na RD typicky mnoho nedostává. Takže překážkou (mentální) jsem si byla já sama. Naopak největší překážkou se ukázala neochota partnera dělit si povinnosti rovným dílem, včetně například rozdělení RD – zde hrají velkou roli rodinné vzorce a předsudky.“
„V zaměstnání mi nevyšli vstříc se směnami a nepodali žádný adekvátní důvod proč by to nešlo. Jen to že by mi záviděli kolegové. Což pro mě není adekvátní odůvodnění. Hledala jsem novou práci a bohužel skoro všude jim vadí, že jsem samoživitelka s malým dítětem. A přitom tak moc bych chtěla pracovat. Práce jsem se nikdy nebála a ani jsem nebyla vybíravá, ale bohužel musím přijmout celkem podřadnou pozici. Abych vůbec pracovala.“
„Muž převzal péči o dceru, když jí bylo 20 měsíců. Při pohovoru do nového zaměstnání se několikrát ujišťovali, jestli chci opravdu plný úvazek, když mám doma tak malé dítě. Muž se často setkával s tím, že "hlídá". Zejména muži v jeho okolí to vlastně moc nechápali, že šel dobrovolně na RD, ale zároveň ho i trochu obdivovali.“
Další podrobnosti a zkušenosti rodičů i zaměstnavatelů se dočtete v přiložených souborech.
