Češi musí přestat odsuzovat matky, když chtějí brzy zpět do práce, říká uznávaná právnička

V právním světě je považována za světovou expertku na pracovní právo. Nataša Randlová je ale také mámou tří synů a tvrdí, že česká společnost by se rychle měla přestat dívat skrz prsty na ženy, které s dětmi nechtějí strávit dlouhé roky doma - škodí to totiž nejen matkám, které pak těžko navazují v práci, ale i dětem, které neumí být samostatné.

Nejstarší syn se nedávno dostal na univerzitu ve Spojených státech, a když jí dal pročíst svou esej, dojalo ji to. Poprvé v životě jí veřejně vzkázal, že ho její přístup k výchově postavil na vlastní nohy a naučil tomu nejpodstatnějšímu - samostatnosti.

“Občas se cítím vinna, že doma nejsem dost často, že jsem nestihla všechny kroužky a vystoupení svých tří synů,” říká Nataša Randlová, partnerka advokátní kanceláře Randl Partners, kterou řídí společně se svým mužem Pavlem.

Nejmladšímu synovi je dvanáct, prostřednímu šestnáct a nejstaršímu synovi bylo dvacet. Ve své eseji napsal, že je hrozně rád, že jeho máma není "máma domácí", že ho vedla k samostatnosti, že si řadu věcí musel vždy zařídit sám, a právě proto dnes může škole představit své vlastní aplikace. “Bylo opravdu moc hezké ty řádky číst, pochvaly se mi dostalo až teď, když děti dospívají,” vysvětluje Randlová.

Pokud si ale přestavujete ženu, která tráví dny i noci v práci a na vše ostatní má chůvy a hospodyně, hodně se pletete. Právničina je sice náročná a dodnes na pozicích partnera právních kanceláří mnoho žen nepotkáte, na druhou stranu je to povolání svobodné na řízení času.

Sedět na židli v době od do vás v této branži nic nenutí. Že leckdy na druhou stranu natáhnete noc? Že nemáte víkend? Že klient může zavolat kdykoliv? To je životní rozhodnutí.

Randlová nebyla prostě mámou na plný úvazek, která si na osm hodin “odskočí” do zaměstnání. A svým synům zase neodepřela právě to, čeho se “mámy domácí” občas bojí.

Když se chtěli naučit jezdit na snowboardu, koupila si ve svých necelých čtyřiceti letech prkno také a učila se společně s nimi. “Byla jsem asi nejstarší ženská na sjezdovce, synové mě samozřejmě brzy předčili a čekali na mě trpělivě u vleku, ale červenou sjet umím,” směje se. Skončila s tím před rokem kvůli úrazu kolene, ale letos plánuje snowboard znovu oprášit.

Pracovní právo? Tím se neuživíš!

Studovala právo ve Francii, s manželem byla během jeho studií v USA, a poté co se stala advokátkou, se jednoho dne rozhodla zkusit právo i z druhé strany. Stala se personalistkou ve velkém hotelovém řetězci. Psal se rok 1999.

Tam pochopila, že právníci se někdy opravdu chovají hrozně, a ani trochu se nesnaží formulovat cokoliv trošku srozumitelně. Ředitelům píšou rozbory, kterým laik prostě nerozumí. Generální ředitel jí dal vždy třicetistránkový právní elaborát se stovkou revizí do ruky, a prosil ji, ať mu stručně řekne, co se po něm vlastně chce.

V personalistice sice nevydržela dlouho, bez práva nemohla být, ale uvědomila si, že právě pracovní právo bude pro ni to pravé, od roku 2004 už žádné jiné služby nenabízí.

“Pracovní právo je hodně o emocích, o tom, jak firma dokáže pochopit chování člověka, v tom je to jiné. Navíc v Česku byla tato specializace v plenkách a leckdo mi na počátku říkal, že se tím neuživím. No, spletli se,” usmívá se. Dnes má již dost následovníků a pořád si myslí, že expertů na pracovní právo není nikdy dost.

Normální je prostě nekrást

Když začne mluvit o etice v práci, ztvrdnou jí trochu rysy. Popisuje jeden z nedávných případů, kdy nejvyšší soud nakonec řekl, že kuchařka v jídelně, která bez vědomí zaměstnavatele odnesla zbytky jídla domů, oprávněně dostala okamžitou výpověď pro závažné porušení pracovní kázně.

Pokud byste u jinak mile působící tmavovlásky čekali soucit, čekali byste marně. Vysvětluje, že tento judikát neboli průlomový rozsudek řadě podniků pomůže, a zároveň zaměstnancům konečně ukáže, že krádež se prostě trestá. A je jedno, zda jde o balík papíru na kopírce, džus ve firemní kuchyňce nebo třeba i ony zbytky jídla. Vždy je to majetek firmy. A to je někdy obtížné vysvětlit lidem v Česku ještě dnes.

Na druhou stranu naopak vysvětluje americkým firmám, že v Česku nebude nikdy stačit zaměstnanci říct: Vezmi si krabici a běž, zítra už tě nebudeme potřebovat. “Nadnárodní firmy chtějí mít často personální politiku jednotnou v celé skupině napříč zeměmi, a to prostě není vždy možné,” vysvětluje.

A když přijde řada na rodiče s dětmi, pokýve hlavou. “V tom jsme opravdu unikátní. Nikde jinde, pokud vím, nemusí držet zaměstnavatel ženě místo tři roky.” Hned na to dodá, že rozhodně není příznivcem systému bez rodičovské dovolené, jen jí selský rozum říká, že ta správná cesta je někde uprostřed.

"V Česku si umí řada žen velmi dobře spočítat, jak rodičovský příspěvek vyčerpat, aby hned navázal na další mateřskou dovolenou. Nejprve se narodí jedno dítě, přesně po třech letech další a žena naváže na další mateřskou a rodičovskou dovolenou na další tři roky. Jenže pak se tyto ženy diví, že je zaměstnavatel nechce,” vypráví.

Žena nejenže ztratí svoji kvalifikaci (v dnešním zrychleném světě se to stane hnedle), ale díky přirozené výměně zaměstnanců ve firmě, ztratí i kontakty a při návratu ji často nikdo nezná a mnohdy ani znát nechce.

“Potom dochází k nedůstojným řešením situací ohledně návratu nechtěného rodiče, které často vedou k soudním sporům,” říká právnička. “V ideálním světě bych si představovala, že firma podrží ženě místo například rok a půl. Pokud by se do práce pak nevrátila, dostala by od zaměstnavatele odstupné, a podnik by místo mohl obsadit někým jiným, nastálo,” říká.

Zároveň dodává, že na rodičovském příspěvku od státu by se nemuselo nic měnit, pokud by měla žena zájem být s dětmi doma, pobírala by ho stejně jako dosud. “Ačkoliv se to zdá bizarní, myslím si, že by se podniky přestaly mladých žen, potenciálních maminek bát…”

Okolí by mělo ženu v kariéře podpořit, ne ji zrazovat

Sama se do práce vrátila vždy do půl roku po porodu, ale nikdy ne na plný úvazek. Postupně si přidávala dny. A volné pátky si držela hodně dlouho. “Vlastně, i když jsou kluci velcí, pátky se snažím aspoň občas držet volnější,” říká. Uvědomuje si ale, že v tom je zase práce právníka hodně flexibilní, protože si může naplánovat schůzky, jednání, práci, není připoután k židli ve firmě či v továrně. A uvědomuje si, že v řadě zaměstnání to mají ženy mnohem těžší.

“Cítím, že by se do práce dříve vracelo více žen, kdyby necítilo opovržení společnosti. V Česku se bohužel na rozdíl od zahraničí na pracující matky dívají pořád lidé skrze prsty,” říká. A ten červ zlosti a pohrdání nahlodá podle Randlové duševní pohodu i hodně silné ženy. Konečně ona sama připouští, že se vůči svým dětem cítí občas provinile.

Přitom je přesvědčena, že většina žen nechce být jen doma a starat se o děti a manžela, že si ženy velmi dobře uvědomují, že děti jednou odejdou a že chtějí dělat také věci pro svůj rozvoj. “V zahraničí je nemyslitelné, aby i nejbližší rodina, manžel, prarodiče, dávali ženě najevo, že má být do tří let s dětmi doma, jinak bude krkavčí matkou,” tvrdí Randlová.

“A to se musí změnit i tady. A základní rada, kterou se každý den řídím i já, je: to, co děláš, dělej rád a usměj se i na toho, kdo se na tebe mračí,” doporučuje.

Nataša Randlová, partnerka advokátní kanceláře Randl Partners

• Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Univerzitu Roberta Schumanna ve Štrasburku.

• Od ukončení studií se věnuje advokacii, v roce 2009 založila se svým manželem advokátní kancelář Randl Partners, jejíž hlavní specializací je pracovní právo a personalistika.

• Je také členkou České advokátní komory a Evropského sdružení advokátů specializujících se na pracovní právo a členkou pracovní komise pro pracovní právo Legislativní rady vlády.

• Externě přednáší na katedře andragogiky a personálního řízení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

• V právním světě je považována za světovou expertku na pracovní právo a zaměstnanost. Významných ocenění má celou řadu, například v prestižním žebříčku Chambers Europe získala hodnocení Star Individual pro osobnosti s výjimečnou reputací v oboru.