Předsudky a stereotypy: Máme je všichni. Důležité je, co s nimi uděláme.

„Ženské neumějí řídit.“ „Mladí dneska nechtějí pracovat.“ „Kluci přece nebrečí.“ „Češi jsou národ kutilů.“

Podobná slova jste už nejspíš slyšeli. Možná jste je sami někdy vyslovili, nebo vám bleskla hlavou. A možná jste přesvědčeni, že na nich něco je. A právě tady začíná zajímavý příběh o tom, jak funguje naše mysl. Ukazuje totiž, jak snadno si vytvoříme hotový názor na člověka, o kterém ve skutečnosti nevíme vůbec nic.

Náš mozek miluje zkratky

Předsudky a stereotypy máme všichni. Bez výjimky. Některé si neseme z dětství od rodičů, prarodičů nebo od kamarádů. Jiné získáváme postupně, prostřednictvím vlastních zkušeností, z médií nebo sociálních sítí. Náš mozek totiž neustále zpracovává obrovské množství informací. Aby si práci usnadnil, vytváří si různé mentální zkratky. Pomáhají nám rychle se orientovat ve světě, aniž bychom museli každou situaci složitě analyzovat. A právě stereotypy jsou jednou z těchto zkratek.

• Stereotyp je zjednodušená představa o určité skupině lidí. Třeba, že všichni mladí tráví čas jen na mobilu nebo že starší lidé nerozumějí technologiím

• Předsudek je předem vytvořený, často negativně zabarvený postoj vůči člověku nebo skupině, aniž bychom je skutečně poznali, často má emoční náboj

• Diskriminace nastává ve chvíli, kdy se takový postoj promítne do nespravedlivého zacházení či jednání

Tyto tři věci spolu souvisí a popisují postupný přechod od zjednodušené myšlenky přes emoční postoj až po konkrétní nespravedlivé jednání. Neznamená to ale, že každý stereotyp automaticky vede k diskriminaci.

Stereotypy mohou mít jak záporný, tak kladný náboj. Věta „ženy jsou od přírody lepší pečovatelky“ ženu sice chválí, ale zároveň ji může omezovat. Vytvářejí nerealistický tlak, člověk je posuzován podle šablony a mohou maskovat diskriminaci.

Jedna špatná zkušenost

Představte si následující situaci.

Na parkovišti vám do auta nabourá žena. Odře dveře, omlouvá se, a vy jste pořádně naštvaní. „Ženská za volantem.“ Od té chvíle jste ještě více přesvědčeni o tom, že ženy prostě řídit neumějí. A když má za volant usednout vaše manželka, raději řídíte sami.

Jedna zkušenost se změnila v obecné přesvědčení. Jakmile uvidíte ženu za volantem, trochu znervózníte a naskočí vám myšlenka, že na to ženy prostě nemají buňky.

Nebo jiný příklad. Máte odjet na několik dní na služební cestu a doma zůstane manžel s tříletou dcerou. „Zvládne to vůbec? Co jí bude vařit? Oblékne ji pořádně? Určitě budou tři dny jíst jen pizzu.“ Pro jistotu zavoláte matce, aby přijela dohlédnout na domácnost. Manžel je naštvaný. A možná právem, protože jste mu v podstatě dala najevo, že mu nevěříte.

I takhle nenápadně můžou stereotypy ovlivňovat naše vztahy.

Když vidíme jen to, co potvrzuje náš názor

Naše mysl má ještě jednu zajímavou vlastnost. Rádi si všímáme informací, které potvrzují to, čemu už věříme. Psychologové tomu říkají konfirmační zkreslení. Všímáme si jen toho, co nám sedí. Chování ostatních hodnotíme různě, podle toho, kdo ho dělá. A pokud někdo náš stereotyp popírá, tak je to určitě výjimka, která jen potvrzuje pravidlo.

Takže pokud jsme přesvědčeni, že dnešní mladí jsou líní a závislí na mobilech, spíše si všimneme teenagera, který celou cestu autobusem kouká do telefonu. A možná přehlédneme sousedovu dceru, která nádherně maluje, nebo mladého kolegu, který se po večerech učí další jazyk. Ne že by neexistovali mladí lidé závislí na telefonech. Určitě existují, stejně jako mezi staršími.

Takové myšlení je pohodlné. Problém ale nastává ve chvíli, kdy začneme celé skupině lidí automaticky přisuzovat určité vlastnosti nebo chování, aniž bychom brali v úvahu rozdíly mezi jednotlivci. A pokud máme navíc vlastní negativní zkušenost, naše přesvědčení se tím může ještě posílit. Ale je potřeba si uvědomit, že moje zkušenost je velmi omezená. A ze dvou osobních špatných zkušeností nelze automaticky vyvodit, že celá skupina je špatná.

A přesně v tom je podstata stereotypního uvažování. Z jednotlivého příběhu si vytvoříme obecné pravidlo. A pak podle něj posuzujeme všechny ostatní.

Sociální sítě: Když slyšíme stále dokola to, čemu už věříme

Dříve naše názory formovala především rodina, přátelé, škola nebo média. Dnes je výrazně ovlivňují také sociální sítě. Jejich algoritmy nám často předkládají obsah podobný tomu, který už sledujeme, čteme nebo na něj reagujeme. A tak se snadno může stát, že se stále dokola setkáváme s názory, které potvrzují naše vlastní přesvědčení.

Pokud například opakovaně čteme příspěvky o tom, že určitá skupina lidí představuje problém, postupně můžeme získat pocit, že je tomu tak skutečně. Informací, které náš názor zpochybňují, si nevšímáme nebo jim nevěříme. Uzavíráme se tak do své názorové bubliny, kterou algoritmy sociálních síti dále posilují.

V takovém prostředí jsme také náchylnější k manipulaci a snadněji uvěříme zkresleným či nepravdivým informacím, zvlášť pokud zapadají do našeho dosavadního přesvědčení. To může dále prohlubovat nedůvěru mezi lidmi, posilovat předsudky a přispívat k rozdělování společnosti.

Co s tím?

Dobrá zpráva je, že nemusíme všechny své stereotypy a předsudky okamžitě odstranit. To by ani nebylo realistické. Mnohem důležitější je naučit se je rozpoznávat. A na chvíli se zastavit a položit si otázku:

Proč si to vlastně myslím? Kde se to vzalo? Říkali mi to rodiče nebo prarodiče? Mám pro to skutečné důkazy, nebo jen jednu zkušenost?

Neznamená to, že máme přestat důvěřovat vlastní zkušenosti. Jen je dobré připustit, že naše osobní zkušenost není vždy totéž, co objektivní pravda. A že člověk před námi může být úplně jiný, než jakého jsme si ho v první vteřině zařadili do své pomyslné škatulky.

Možná zjistíme, že kolegyně v práci, která nám prostě nebyla sympatická, je docela fajn. Možná se seznámíme s někým z jiné země nebo kultury a objevíme společné zájmy, které by nás nikdy nenapadly. Nebo se konečně odvážíme vyrazit na dovolenou do země, ze které jsme měli zbytečné obavy.

To všechno jsou drobné změny, které mohou obohatit náš život, vztahy i spolupráci s ostatními.

Předsudků a stereotypů se nemusíme bát. Nemusíme se ani stydět za to, že nás občas napadne nějaká zjednodušující myšlenka. Důležité je, co uděláme potom. Až příště budeme mít na jazyku nějaké rychlé hodnocení druhého člověka, dejme si malou pauzu, než něco řekneme a než někoho odsoudíme.

A co pozitivní diskriminace?

Zajímavým tématem je také takzvaná pozitivní diskriminace (vyrovnávací opatření). Jejím cílem je pomoci lidem nebo skupinám, kteří mají z různých důvodů ztížené podmínky nebo nerovné příležitosti. Může jít například o podporu žen v profesích, kde jsou málo zastoupené, nebo o opatření usnadňující zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Jejím smyslem je odstranit bariéry, kterým tyto skupiny čelí kvůli hluboko zakořeněným předsudkům a diskriminaci. Bezesporu je to téma, které stále budí emoce a diskuze.

O tom zase jindy ...